Jak nás Telecom ztratil a zase našel

Před nějakou dobou proběhly tiskem informace o tom, že mezi zaměstnanci francouzského Telecomu je nepřiměřeně vysoké procento sebevražd. Telecom sice tuto informaci srdnatě popíral, my už ale víme, že jeho zaměstnanci důvod k tomu, aby si občas dobrovolně zvolili smrt, rozhodně mají. Zdůrazňuji, že tento text se celý, od začátku až do konce, zakládá na pravdě. Nic jsem nepřidala ani neubrala. Nebylo to zapotřebí.

Když nám před čtyřmi a půl měsíci vyhořel byt, zdálo se, že nejhorší bude najít si nové bydlení, nahradit alespoň ty nejdůležitější věci, vybudovat si alespoň základy nového hnízda. Chyba lávky. Jako největší oříšek se ukázalo obnovení spojení se světem.

Už tři týdny po osudném požáru jsme se přestěhovali do malého domku hned vedle brány renesančního zámku. V zámku bydlí náš pan domácí a svůj důchod poctivě utrácí za nekonečné opravy a zahradnické práce. Bydlení nás nadchlo, možnost využívat zámeckou zahradu s fantastickým výhledem na Alpy ještě víc. V bytě byly i tři telefonní zásuvky a pan domácí nás ujistil, že tam už kdysi někdo telefonní připojení měl. Nicméně v předtuše, že to nebude tak snadné, nás dočasně připojil na internet přes svůj modem, padesátimetrový kabel prostě hodil z okna a na stříšce nade dveřmi zatížil kamenem. Mnohokrát jsme mu během následujících několika měsíců byli vděční.

Hned následující pondělí jsme vyrazili do nejbližší úřadovny Telecomu, abychom požádali o změnu adresy. Telecom má samozřejmě připravené standardní procedury pro takové případy, a tak jsme jen ukázali nájemní smlouvu s novou adresou, na místě vyfasovali nový modem za ten, co nám shořel, zakoupili nový telefonní přístroj a domluvili si návštěvu technika. Vůbec nás nenapadlo, jaké problémy může způsobit to, že úředník do kolonky adresa napsal „Zámecká ulička“ místo pouhého „Zámecká přístavba, Zámek M.“.

Za tři dny se přesně podle dohody dostavil technik, chvíli nám pobaveně vysvětloval, že nás hledal v Zámecké ulici, o které jsme do té doby neměli vůbec tušení, a která je od nás vzdálená asi 5 kilometrů. Nicméně patří stále ještě do naší vesnice. Dokonce tam je i zámek, jmenuje se ale úplně jinak, řekněme Zámek S. Technik pobíhal s různými pípajícími přístroji po bytě, vesele si francouzsky povídal pro sebe, po chvíli někam odjel aby se za půl hodiny vrátil, nechal nás podepsat protokol, prohlásil, že je všechno v pořádku a že do týdne budeme mít telefon i internet zapojený.

Přesně za týden přišla poštou smlouva na nové připojení, spolu s informací, že nás připojí do 15 dnů po jejím odeslání. Nicméně ještě tentýž den zazvonil mobil, a paní G. z Telecomu se nám pokusila vysvětlit, že nám musejí přidělit jiné telefonní číslo, protože nás vůbec nemůžou najít, a to, které nám přidělili před týdnem, nemůžou zapojit. A že příští týden přijede technik to vše zkontrolovat, zda je to v pořádku.

Náš pan domácí se mezitím dost divil, kde úředník na Telecomu našel Zámeckou ulici, když naše ulice se jmenuje Kostelní. Pravda, v nájemní smlouvě to uvedené nemáme, ale tam je jasně napsané Zámek M. A ten je ve Francii jen jeden.

Pro jistotu jsme paní G. (která nám ochotně dala i svou e-mailovou adresu) napsali, kde přesně bydlíme, jaká je naše úplná adresa, vysvětlili jsme jí, že Kostelní ulice vede ke kostelu a ten je přímo před branou do NAŠEHO zámku. Poslali jsme jí i jméno, adresu a telefon našeho pana domácího, aby měli nápovědu, kudy k nám. Nicméně technik se nedostavil, později jsme zjistili, že nás v Zámecké ulici nenašel a tak to zabalil a jel domů.

Po dalším týdnu čekání jsme opět vyrazili na Telecom. Úředník se dost divil, jak to, že po skoro třech týdnech ještě nemáme zapojený telefon. V záznamech měl úplně všechno, včetně telefonátu paní G. a její poznámky, že neumíme francouzsky. Co tam ale neměl, byla naše správná adresa a telefonní číslo, které nám přidělila paní G. Znovu jsme s ním prošli všechny údaje, opravili adresu na Kostelní ulici, opravili telefonní číslo, našli v databázi i další tři obyvatele našeho zámku, kteří mají fungující telefonní linku, a domluvili si návštěvu technika.

Technik opravdu přijel, i když pozdě. Chvíli nám vysvětloval, že nás v té Zámecké ulici prostě nemohl najít. My jsme mu zas chvíli vysvětlovali, že má špatnou adresu a špatné telefonní číslo. On to uzavřel tím, že má nervy v kýblu, ale přesto se pokusí Telecomu vysvětlit, kde bydlíme. Na proceduru s pípajícími přístroji ale nezapomněl.

Čekali jsme další týden, ale nic se nedělo. A tak jsme se opět vydali do úřadovny Telecomu. Bylo to, pravda, poněkud únavné. Nemuseli jsme tam vlastně jezdit, mohli jsme všechno řešit telefonicky. Kdyby bylo odkud. Úředník na Telecomu nás ochotně vyslechl, nechal si znovu vysvětlit, kde že to vlastně bydlíme, že k nám vede Kostelní ulice, chápavě pokyvoval hlavou, když jsme ho ujišťovali, že ten zámek tam stojí už od 12. století a že Telecom měl tudíž dost času na to, aby ho našel. Pak nám nabídl, že k nám pošle technika, který se pokusí Zámek M. najít, na místě vše zkontroluje a zjistí, že je vše v pořádku a že nás Telecom může připojit… Slzy v mých očích a čtyři vztyčené prsty úředníka zarazily. Pochopil, že náš případ není zrovna standardní a začal volat speciálním technikům. Trvalo to asi hodinu, ale nedovolal se. Přesto nám dal své vlastní telefonní číslo a ujistil nás, že hned, jak se jim dovolá a zjistí, proč naše spojení nefunguje, zavolá nám a vše se dá do pořádku. Čekali jsme týden. Nezavolal.

Další návštěva Telecomu. Na telefonát speciálnímu technikovi došlo téměř okamžitě, ale nebylo to nic platné. Ani speciální technik nevěděl, proč nás nelze připojit na telefonní linku. Nicméně – tento úředník byl kreativnější než všichni předchozí, a nabídl nám řešení, jež znělo docela slibně. Zrušit naši žádost o telefonní připojení a začít úplně znovu, podat novou žádost o telefonní připojení se správnou adresou. Tu jsme ale nejdřív museli najít, protože bylo zcela zjevné, že ani Kostelní ulice, ani Zámek M. správné adresy nejsou. O Zámecké ulici nemluvě. Ta sice správná byla, ale pro jiné účastníky telefonního provozu.

Úředník tedy opět vyhledal v databázi naše sousedy, a zjistil, že jejich adresa je „Chef lieu“. Tento termín se dost obtížně překládá, ale znamená v podstatě „centrum obce“ nebo něco podobného. Aby to nebylo jednoduché, v naší obci je nejen řada obyvatel s adresou „Chef lieu“, ale i ulice, která se jmenuje rue de Chef lieu. Už jsme neřešili to, že Chef lieu, tedy centrum obce je od nás vzdáleno několik kilometrů, ostatně kostel a zámek jsou dostatečně výraznými objekty na to, aby je bylo možné za centrum považovat, i když leží na samotném okraji vesnice.

Úředník tedy vyplnil všechny potřebné údaje, přidělil nám staronové telefonní číslo, vysvětlil nám, že musíme vrátit modem (ano, ten nový, který jsme dostali při první návštěvě Telecomu), protože budeme mít přece novou smlouvu, a nový modem dostaneme poštou. A samozřejmě, musí domluvit návštěvu technika…

Před námi byla 20tidenní dovolená, a tak jsme velmi zdůraznili, že pokud nám modem pošle okamžitě, balíček uvízne na poště, odkud ho po 15 dnech pošlou zpátky. Úředník nás ujistil, že jej odešle nejdřív za týden, nebude to tedy problém. Následující den jsme jen tak ze zvyku zastavili na Telecomu, odevzdat starý modem. Když nám následující den přišel e-mail s radostným oznámením, že náš nový modem je na cestě a bude nám doručen do dvou pracovních dnů, chvíli jsme přemýšleli, jestli tu dovolenou nezrušíme. Opravdu už nám trpělivosti moc nezbývalo. Pak jsme ale zjistili, že francouzská pošta nabízí řadu všelijakých služeb, včetně zadržení pošty po dobu dovolené. Službu jsme si ihned objednali, počínaje prvním možným dnem, což bylo pozítří.

Po návratu z dovolené jsme nevěřili vlastním očím. Balíček s modemem ležel celých 14 dní v poštovní schránce, jejíž vhazovací otvor je několikanásobně menší než rozměry balíčku. I technik se dostavil v plánovanou dobu. Přišel (už věděl kam, byl u nás mnohokrát), zapojil do telefonní zásuvky pípající přístroj, někam odjel, zase se vrátil, vzal modem, zapojil jej, chvíli pozoroval blikající světýlka, a pak mi vysvětlil, že když to bliká oranžově a pomalu, připojení funguje. Blikalo to oranžově a pomalu. Nevěřili jsme chvíli svým očím, ale opravdu to blikalo oranžově a pomalu. Technik se spokojeně usmál a už jen vysvětlil, že si do počítače musíme nainstalovat příslušný software, zadat přístupové jméno a heslo…

Ano, přístupové jméno a heslo, to, které nám Telecom poslal poštou spolu s novou smlouvou. Jenže ta ležela na poště, která stále ještě pečlivě – tři dny po termínu – střežila naše doručené dopisy. A střežila je tak pečlivě, že trvalo další dva dny, než jsme je všechny dostali.

Jestli čekáte nějakou vtipnou pointu, tak čekáte marně. Ano, nainstalovali jsme potřebné programy, zadali přístupové údaje a internet se rozeběhl závratnou rychlostí. K tomu fungující telefon, wifi… a tak nastal náš návrat do virtuálního světa. E-mail od francouzského Telecomu, ve kterém nám oznamovali, že naše připojení na internet a telefon bylo aktivováno, nás už vůbec nepřekvapil. Nejspíš se domnívali, že bez něj bychom si toho snad ani nevšimli…