O kapsáři Ježíškovi a tichu na věčnosti

Nejspíš jsme špatně zahnuli. Silnička byla stále užší a kroutila se do kopce mezi omšelými kamennými zídkami a polorozbořenými stodolami. Mimochodem, kamenné zídky kolem pastvin ve Francii znamenají, že jsme se dostali do opravdu bohem zapomenutého kraje – velká většina pastvin je v civilizovanějších částech Francie obehnána ploty z ostnatého drátu.

Ale cedulky s šipkou „kostel z 12. století“ nelhaly. Na vrcholku kopce se rozložilo několik farem - a to doslova, venkovské farmy tu nejsou žádné chudinky, pěkně do široka rozkročené brány, prostorná liduprázdná náves a nádherné výhledy do okolní krajiny jen utužovaly pocit klidu a jistoty. Tady se žilo dobře už před staletími, a ještě několik set let tu dobře žít bude.

Náš první dojem bylo ticho. Absolutní, ničím nerušené ticho. Příliš brzy na jaře, aby zpívali ptáci, příliš pozdě v týdnu na jakoukoli práci, nikde se nepohnul ani lísteček.  Přímo na návsi, za hřbitovní zdí, stál kostelík. K němu přilepená fara a doširoka otevřená brána s nápisem „vchod do kostela“ vyzývala ke vstupu.

Už po pár krocích mi bylo jasné, že jsme se ocitli na něčím soukromém dvorku. Francouzští venkované toho mají s českými mnoho společného. Prakticky uspořádaný nepořádek, hromady starého nářadí po ruce, zeleninová zahrádka obehnaná směsicí různých druhů provázků a drátů, uprostřed ledabyle zaparkované zablácené auto. Za rohem byly dveře do kostela, zamčené.

Nestačili jsme se ani moc rozmyslet, když se náhle z koruny jabloně ozvalo poněkud šišlavé, ale hlasité „Bon jour!“ Byla to první a zároveň poslední souvislá věta, kterou jsme rozuměli celou, od prvního písmene až po vykřičník.

Ze stromu posléze sestoupil stařík neurčitého věku, a s rozjásaným obličejem se začal vyptávat. Můj muž naštěstí vůbec neřešil to, že mu není rozumět, a srdečně mu potřásl pravicí. Z další staříkovy věty jsme pochytili slovo „země“ a tak jsme se přiznali – Ameriku pán poznal, ale česká republika pro něj byla španělskou vesnicí. Můj muž bez rozpaků změnil mou národnost na československou – a stařík vychrlil další nesrozumitelné souvětí, ze kterého jsem zachytila jen číslo – 1948. Ale jestli tím myslel rok, kdy naši krásnou zemi navštívil, anebo kdy o ní slyšel naposled, to už jsem nepochopila.

Naštěstí cíl naší návštěvy byl jasný, a stařík se nám snažil vysvětlit, že v kostele je poněkud chladno, díval se na mě, choulil se a smíchem se třepal. Nebylo to poprvé, kdy nahrazoval slova gestem. Zatímco můj obětavý muž se vrátil do auta, aby mi přinesl bundu, stařík zmizel v garáži a v zápětí cvakly dveře kostela a otevřely se dokořán. Náš průvodce držel v ruce balíček zažloutlých fotek a začal nám na nich ukazovat netušené poklady, které se skrývaly uvnitř.

V jeho mluveném projevu se míchala anglická slova s francouzskými větami, a když mu anglická slovní zásoba došla, bez rozpaků přidal německé výrazy. Bylo to jedno, zněly všechny stejně. Můj muž byl ve svém živlu, babylonské zmatení jazyků mu pomáhá tříbit myšlenky, zato já byla úplně ztracená. Mužík ale brzy vytušil, že mým hlavním smyslem pro tuto chvíli je zrak, a bez rozpaků přidával i pantomimické výstupy. Při popisu dřevořezby Tří králů z 16. století, kde ten černý vzadu tančí tak vehementně, až mu z hlavy padá koruna, se půvabně zavlnil v bocích a v záchvatech smíchu cenil své poslední čtyři zuby. A když nám ukazoval na fotografii malého Ježíška, jak šátrá v krabici s královskými dary se slovy „Jesus – pickpocket“, smáli jsme se už všichni.

V kostelíku bylo podobných pokladů víc. Originály gotických soch, barokních obrazů, překrásné vitráže v oknech a k tomu kouzelná keramická křížová cesta, vyvedená v čistém, ničím neovlivněném stylu lidového naivního umění. Pantomimický výjev našeho průvodce, který jsem si sama pro sebe nazvala „Ježíš potřetí pod křížem padá“ dodal celému zážitku nepřekonatelnou hodnotu.

Odcházeli jsme obdarováni několika amatérskými fotografiemi, a z vděčnosti jsme do kostelní kasičky nasypali všechny drobné, které jsme po kapsách našli. Náš průvodce se s námi rozloučil, ve Francii se to neobejde bez horlivého potřásání rukou, a opět vylezl zpátky na svůj strom. Cvakání zahradnických nůžek nás doprovázelo až na náves.

Odcházeli jsme obdarováni, tou úžasnou kombinací prosté veselé člověčiny, vzácného a nesmírně cenného umění, tím tichem, klidem a mírem, který jsme cítili ještě hodiny a hodiny poté. Toto není bohem zapomenutý kraj, v těchto krajích Bůh stále přebývá.