Setkání s podsvětím

Náš fiat Punťa se v červnu potkal se svodidly a čekala jej už jen důstojná, ekologicky odpovídající a ekonomicky únosná likvidace. Ale život šel dál, a pracovní a cestovní povinnosti byly neodkladné. Řešení se nabídlo skoro samo - autopůjčovna, jejíž jméno se nám v ústech neustále měnilo na Styx. Levné to nebylo, zábavné chvílemi ano.

Bílý šestiválec, kožené potahy na volantu a řadící páce, zrychlení z 0 na 100 dřív než řekneš Styx a švýcarská SPZ… Má to své kouzlo. Nikoli pro některé obyvatele Orleans, a tak se stalo, že v pátek ráno jsme našli našeho bílého ďábla před hotelem s vytlučeným okýnkem a pootevřenými dveřmi.

„Shit!“ byl první stručný komentář, jenž z nás vypadl. Zajímavé je, jak se člověka osobně dotkne to narušení výsostně soukromého prostoru neznámým lupičem, bez ohledu na to,že se jedná o prostor jen o něco málo větší než je rakev, že je na kolech a pronajat na pouhé tři dny. Po první vlně rozhořčení jsme začali jednat. Francie nám při tom opět ukázala svůj šarm v plné síle. Nejdříve jsme zašli do recepce hotelu, v domnění, že nám pomůžou zavolat policii a třeba i přeloží pár vět při jednání s četníkem – naše francouzština má pořád značné mezery.

Recepční ochotně opustila přepážku a šla se s námi na auto podívat. „Tyhle ulice jsou v noci bezpečné…“, podotkla, když došla k autu. Znalecky vyhodnotila situaci a vysvětlila nám, že policie k tomuto případu určitě nepřijede. Ochotně nám popsala cestu na nejbližší stanici a dovolila nám dát si ještě jedno kafe navíc ke snídani, kterou jsme před chvílí zaplatili.

Policejní stanice byla nedaleko, a vypadala spíš jako ordinace obvodního lékaře. Až na ty uniformy a zbraně u boku. Slečna za přepážkou si nás zapsala a ujistila nás, že před námi jsou jen dva pacienti. Naše nejistota ještě stoupla. Po hodině čekání nás zavolal šarmantní mladý policista s omluvnými slovy „já mluvit anglicky jen petit, petit“. Odvětili jsme, že my taky mluvíme francouzsky jen petit a spokojeně jsme se shodli na tom, že si tedy budeme rozumět. Místo vysvětlování jsme se šli na auto podívat. Policistovi se zjevně ulevilo, když jsme ho třikrát ujistili, že nám opravdu z auta nic neukradli, že se jedná jen o rozbité okýnko.

Ani se nesnažil předstírat, že by někdy mohla francouzská policie uvažovat o chycení dotyčného lumpa, rychle sepsal protokol, který jsme potřebovali pro půjčovnu s mystickým jménem, a s úsměvem se s námi rozloučil.

Úřední šiml spokojeně zařehtal a k jeho nasycení chybělo poslední – návštěva orleánské pobočky autopůjčovny. Nevím, proč jsme se domnívali, že její zaměstnanci podniknou nějakou akci, například že nám nabídnou nepoškozené auto místo poškozeného, že nám pomůžou zbavit auto střepů a zalepí okýnko, případně jej nechají opravit, nebo že nám alespoň projeví soucit.

Za přepážkou půjčovny seděla mladá krásná černoška poněkud plnějších tvarů s bohatou hřívou tmavých vlasů. Její angličtina taky byla velmi petit. Znalecky přejela okem policejní protokol a s výrazem člověka, který se s podobnými problémy potýká několikrát denně, jej okopírovala a vrátila nám originál. Tím její aktivita skončila. Snažili jsme se jí vysvětlit, že auto je plné rozbitého skla, a že s rozbitým okýnkem nemůžeme jezdit. „Ne, to nemůžete.“ potvrdila nám. Ještě chvíli jsme opakovali v různém pořadí slova jako help a clean, až se slečna zvedla a zmizela v zázemí.

„Šla asi pro vysavač.“ řekla jsem. „Nebo pro technika.“ zadoufal Michael. Slečna se za chvíli vynořila a se zářivým úsměvem nám nabídla okenu. Magické jméno půjčovny nad našimi hlavami výhružně zazářilo…